Tahle výborná hra se mi poprvé dostala do rukou v éře PS3, když se objevila monthly games měsíčního předplatného PlayStation Plus. Hned po prvním zapnutí jsem věděl že hraju něco, co se mi bude líbit. Na první pohled mě oslnila grafika, hudba, prostředí a taky hlavní postava.
Kapitán Martin Walker, který je členem elitní jednotky Delta Force se společně se svým týmem (Adams a Lugo) ocitá na záchrané misi v Dubaji, která je zpustošena obřími písečnými bouřemi. Cílem Walkera a jeho druhů je najít 33. pěší pluk a plukovníka Johna Konrada, kteří zůstali v Dubaji aby pomohli civilistům a následně se odmlčeli.
Naše jednotka je nejprve napadena úotčníky, kteří se jeví jako povstalci. Následně ale zjišťujeme že útočníci proti kterým bojumjeme jsou právě vojáci z 33. pluku s Konradem ve vedení. Během eskalace tohoto konfliktu však nastane zmatek a Walker začne pochybovat o tom, kdo je vlastně hrdinou a kdo je naopak oběť. Náš hrdina se začíná psychicky hroutit, přichází různé vize, halucinace, ztráta s realitou a zjištění že vše možná není tak, jak se na začátku zdálo.
Nechci tu nic důležitého vyzrazovat, proto nebudu dál rozvádět děj a to co se ještě stane. Jen řeknu že hra má několik různých konců a i když všechny vedou tak nějak k podobnéhu závěru (což bylo záměrem autorů) je to hra s doopravdy silným příběhem a poselstvím které rozhodně stojí za zamyšlení.
Obyčejně neobyčejná střílečka...
A teď ke hře samotné. Když jsem ji oprášil na Steamu a rozhodl se začít hrát, šokoval mě fakt že i když já hru považuju za relativně „novější“, mluvíme tu o 13 let starém titulu. Narozdíl od příběhu myslím, že gameplay nijak nepřekračuje zavedené standardy stříleček z třetí osoby ze svojí éry, jako je napříkad i Army of Two a nebo Gears of War. Zároveň jim ale rozhodně nedělá žádnou ostudu! Právě naopak, tahle hra funguje skvěle. Její tempo Vám rozhodně nedovolí začít se nudit, škála zbraní je dost rozmanitá a jednotlivé úseky hry rozdělené na kapitoly tomu dávají ještě víc epický dojem. Na soundtracku můžeme slyšet například Deep Purple nebo Henrixe a postupné kolabování psychiky hlavního hrdiny způsobuje halucinace, které Vám ve hře připadají jako glitche. Občas si říkáte „Tohle se mi zdálo, nebo to v tý hře doopravdy bylo?“
Jelikož nechci úplně mluvit o tom hlavním zvratu, abych to nevyzradil například těm z Vás, které možná navnadím na to si Spec Ops zahrát taky, budu se snažit dál trochu kroužit kolem – jak jsem řekl, ta hra nebyla nijak převratná v nových mechanikách, ale nabízela nám skvělé možnosti využít prostředí ve svůj prospěch jako například střelit do okna a zasypat nepřátele pískem, dovolila nám také nemilosrdně dorážet přeživší na zemi a snížená viditelnost s občasným nedostatkem nábojů rozhodně zvyšovala napětí. Můžeme taky našemu týmu vydávat jednoduché rozkazy (někoho odstranit, nebo oslepit) a slow mode efekt poté, co trefíme headshot je super.
[SPOILER ALERT]
Hrozně moc se mi líbí celkový vývoj děje, to jak si postupně začínáme uvědomovat, že všechno není úplně OK a začínáme vnímat vývoj postavy směrem dolů. To jak na začátku Walker říká „Cíl eliminován.“ a u konce už častěji křičí „Chcípni, ty hajzle!“ a to ani nemluvím o tom, jak čím dál častěji přicházejí náznaky od Luga a Adamse, že je něco špatně a Walker to úspěšně ignoruje a přes mrtvoly se slepě žene za cílem vyřídit Konrada a to i přes hlavy nevinných. (Ta část s bílým fosforem.)
Moment kdy pak jednoho vojáka z mojí jednotky veřejně popraví tamní civilisté, do kterých já pak začnu nemilosrdně střílet je taky extrémně silnej zážitek a to nesmíme opomenout velké finále, kdy vlastně zjišťujeme že žádný Konrad dávno není a jedinou ničivou silou v celé Dubaji byl právě Walker.
Je vlastně úplně úžasný, jak tahle hra jde příběhem proti žánru, ve kterém se motá. Tím mám na mysli to, že člověk do toho jde s tím, že je to prostě střílečka kde si povraždí pár enemáků a odejde s pocitem že je hrdina kterej všechny zachrání. No a nakonec si uvědomí že každá mince má dvě strany, že válka vlastně vůbec není zábava a taky to, že co se odehrává v hlavách některých vojáků si my, co sedíme doma a hrajeme střílečky, nedovedeme ani představit. (Ano, mluvím o PTSD.)
[KONEC SPOILERU]
Abych to shrnul, ta hra má sakra velkej přesah a i když pomineme ten příběh, jde o doopravdy vynikající střílečku u které, pokud přihlédneme na to že je 13 let stará, se budeme královsky bavit. Probít se hromadou nepřátel v samotném srdci Dubaje má rozhodně své kouzlo a vynikající soundrack to jen podtrhuje.
Když jsme u toho soundracku, špatná zpráva je, že tahle hra byla koncem minulého roku stažena z prodeje kvůli licencím (asi právě na hudbu) a 2K její obnovení ani nezvažuje. Takže já ji koupil na Steamu za pět minut dvanáct. (Doopravdy, koupil jsem ji jeden den ve sleve, a 48 hodin na to už vyskakovali články že Spec Ops: The Line se ztratilo ze Steamu, GoGu a dalších digitálních obchodů.) To znamená že pokud jste si hru nekoupili a nemáte ji náhodou ve své knihovně – budete nejspíš muset navštívit temná zákoutí strejdy Googla, abyste si ji mohli zahrát. Fňuk.
Má to svoje chyby, ale pro mě je to obrovská srdcovka.
Zajímavost
Příběh je volně inspirovaný knihou „Srdce temnoty“ (Joseph Conrad) a filmem „Apokalypsa“ (1979). Místo jasného cíle a vítězství je hráč tažen do temnoty lidské psychiky a ztrácí jistotu, na čí je vlastně straně.
Jedna z nejvic nedocenenych akcnich her vubec, pamatuju si naprosto presne, jak jsem se snazil odehrat vsechny konce kampane.
Tenkrát obrovské překvapení.
Koupil jsem v akci a chtěl jen zábavu na víkend.
To jsem ale ještě nevěděl, co jsem za těch pár stovek koupil. 🖤