(Video-recenze hry Silent Hill f)
Dnes se pro změnu vrhneme na dost moderní hru, ale já věřím tomu že mi to prominete. Už jen proto, že se jedná o nový Silent Hill a pokud nepočítáme zrušené projekty, remaky, remastery a různé spin-offy tak zjistíme, že se jedná pokračování téhle značky po dlouhých 13 letech. Posledním plnohodnotným dílem byl totiž Silent Hill: Downpour který v roce 2012 vydalo české studio Vatra Games. Ten si v recenzích nevedl moc dobře a Konami odložilo svou hororovou franšízu do šuplíku na hodně dlouhou dobu. Pokus o oživení pak nastalo ještě v roce 2014, kdy se na hře Silent Hills: P.T. s Normanem Reedusem (Daryl Dixon – Walking Dead) podílel i sám Hideo Kojima (Metal Gear Solid, Death Stranding). Tenhle projekt byl však zrušen a tak jediné čeho jsme se dočkali bylo několik vedlejších dílů, remake dvojky a malá hra Silent Hill: The Short Message která dorazila minulý rok.
Nyní tu však máme něco zcela nového, společnost Konami co by vydavatel přišla s novým týmem NeoBards Entertainment a představila nám prequel celé série, který se odehrává v Japonsku během 60. let. Tohle všechno působí jinak, než jsme zvyklí. Je to poprvé co nejsme v Americe a v prvních upoutávkách jsme mohli vidět hlavní postavu Hinako, kterou obklopuje pověstná mlha, která zahaluje její město – takže se nevydává naše postava do Silent Hill, ale Silent Hill se vydalo za ní.
Země vycházejícího slunce
Celý náš příběh začíná v malé vesničce Ebisugaoka, kde naše Hinako žije společně se svou matkou a otcem. Jak už to tak bývalo, otec je docela pruďas, který se utápí v alkoholu, na matku nešetří urážkama a občas tam padne i jedna výchovná facka, Hinako se jako správný teenager bouří a otci odporuje, načež se rozhodne během hádky odejít od stolu a navštívit své přátele, kterými je její nejlepší kamarád z dětství Shu, a další dvě spolužačky – v oblacích si poletující bláznivka Sakuko a taky Rinko, která je do Shuho zamilovaná a je tak trochu osinou v zadku. Když už potkáme naše kamarády, netrvá to příliš dlouho a celé město zahalí mlha, objeví se zlá čarodějnice a pro Hinako a ostatní tak začíná boj o holé přežití.
Je dost těžké vám tu o tom něco vykládat a zároveň se vyvarovat spoilerům, protože ať řeknu cokoliv, může to naznačit nějaké věci na které chci abyste si v případě, že budete hru hrát, přišli sami. Z předchozích dílů víme, že Silent Hill nebyl jen tak a postavy které se v něm ocitly se vždy musely něčím provinit. Hinako je stejně jako hrdinové předchozích dílů velice komplikovaná postava která zažívá trauma z domova, cítí obrovskou samotu a jediný kdo pro ni má pochopení je právě Shu.
(Obrázky a trailer ze hry Silent Hill f)
Zasazení do Japonska je rozhodně zajímavý nápad a tomu co známe z předchozích her se to ve spoustě věcí vymyká. Celá vesnice 60. let působí dost temě i před tím než se objeví pověstná mlha a visuální kontrast krásně doplňuje rudá až fialová barva, která se všude objevuje – až člověku může začít připadat, že to okolí které je čím dál děsivější, získává i na kráse. Navíc tu máme dvě dějové linky, které se spolu prolínají. V té první se nacházíme ve vesnici, kde potkáváme naše přátele, ale taky podivná monstra co nás chtějí zabít. Ve druhé lince se ocitnem v chrámu s podivným mužem v liščí masce a rozdílnými monstry. Máme tam ale také k dispozici jiné zbraně a později i schopnosti. Autoři mají samozřejmě tendenci mezi dějovými linkami přecházet v těch nejnapínavějších momentech.
Hinako, Shu a ostatní
Za co si hra určitě zaslouží vypíchnout je právě hlavní postava a její vývoj. U Hinako můžeme vidět totální přerod její mentality a taky to, jak věci které se dějí v jedné dějové lince, případě v jejích vzpomínkách, ovlivňují její vnímání té druhé reality (a nám odhalují pravdu). Nejde však jen o psychický vývoj, ale jistými způsoby se Hinako mění i její tělesná schránka. Jde o detaily jako je utržený rukáv, odřený loket, sedřená záda a další změny, které vždy mají nějaký význam. Každé rozhodnutí které Hinako udělá je později vysvětleno a i když si občas říkáme „to snad není možný“ – později najdeme důvod, proč se tak stalo. Zvláště, pokud si dáte tu práci a čtete i veškeré vedlejší materiály a texty v deníku.
(Obrázky ze hry Silent Hill f)
Vedlejší postavy jsem nakousl už dříve, takže je pojďme trochu rozebrat ale nesmíme to přehnat.. spoilery, vzpomínáte? Shu je poměrně sympaťák, s Hinako se kamrádí od raného dětství a pořád jí říká parťáku, protože si jako malí hrávali na Vesmírné Války a od té doby jim to tak nějak zůstalo. Zároveň je jediný kdo doopravdy chápe jaké má Hinako problémy doma a tak se jí snaží jistým způsobem pomoct a podpořit ji v nelehkých situacích. O podivínce Sakuko toho moc zmiňovat nechci a nakonec je tu Rinko, která působí velmi defenzivně a jelikož je zamilovaná do Shuho, můžeme z ní občas cítit její nevraživost vůči Hinako, protože žárlí na to pouto, co mezi sebou Shu a Hinako mají. Další postava, kterou jsem zatím ještě nezmínil je Hinako starší sestra Junko, která je spíš jen vzpomínkou, byť klíčovou. V nefunkční rodině totiž byla své mladší sestře oporou, nakonec se ale provdala a Hinako opustila, když šla žít lepší život se svým novým manželem. No a konečně tu máme tajemného muže v liščí masce. Tenhle tajemný mládenec v tradičním oděvu provádí naši hrdinku skrze dějovou linku v chrámu. Od prvního setkání z něj čiší obrovský klid, rozhodnost a uvědomnění. Byť naší postavě pomáhá, není vůbec jasné co je jeho cílem.
Krása v temnotě a osamění
Hrůzná a depresivní atmosféra je už takovým rukopisem série Silent Hill a tady tomu není jinak. I když hrozba ještě nezačala, máte po úvodní animaci pocit, že jste se probudili do hodně špatného dne. Barevná paleta je na odstínech šedi, zvuky v okolí podezřelé a když už potkáte živou duši, konverzace s ní je přinejmenším podivná. Následuje velice krátké rozkoukání a pak započne strašení – nastoupí mlha, objeví se první monstra a zase začne šumět rádio. Což je v tomto případě dost podivné, protože narozdíl od remakeu druhého dílu zde rádio šumí spíš náhodně, než že by alarmovalo blížící se nebezpečí a zároveň nemáme ponětí odkud šumí, protože postava u sebe žádné zažízení jako je vysílačka nemá.
Vím že Silent Hill 2 bych tu možná vytahovat neměl, protože to je vrchol celé série a ne vždy se nám podaří překonat své předešlé dílo. Ale vzhledem k nedávnému vydání Silent Hill 2 Remake si hra říká o přinejmenším maličké srovnání s touto novější verzí. Když pominu ten zmíněný šum z vysílačky/rádia je tu další věc která mi chybí a to je nějaká svítilna. Na chvilku se totiž Hinako zmocní lucerny, která nám posvítí na cestu, ale brzy o ni přijde a pak už žádnou alternativu nezíská. To znamená, že celá hra je světelně upravená tak, aby se protagonistka obešla i bez dodatečného světla a tím nás autoři trochu připravili o ty momenty, kde se v potemnělé uličce jen něco trochu pohne, nebo zasvítíme na místo, kde se něco šustlo. Silent Hill f nám také celkově nabízí mnohem víc venkovních lokací kde se s netvory potkáváme uprostřed ulic. A tak hráč vymění nemocniční chodby, vězení nebo hotel z předešlého dílu za mlžné pole, školní zahradu nebo les přilehlý k vesnici.
(Obrázky ze hry Silent Hill f)
Oproti ostatním dílům se zde změnila i monstra a Japonská kultura se na tom rozhodně dost podepsala. Samozřejě zde nejsme ochuzeni o skřípající nohy plastových figurín které za námi kráčí klátivým krokem, nechybí tu ale také obludy připomínající Yokai, díky kterým jsem si občas připadal spíš jako při hraní Nioha, než Silent Hillu. Jak už jsem zmiňoval, monstra se mění také podle toho v jaké příběhové lince se zrovna nacházíme. Bohužel tomu není tak, jak by se na první pohled mohlo zdát. Dost často to totiž půosbí jen jako alternativní skin pro druhou realitu, než vyloženě noví nepřátelé.
Pokud mě v některých momentech hra dostala, rozhodně se jedná o souboje s nehybnými strašáky v polích, kdy nikdy nedokážete odhadnout který z nich ožije, nebo na kterého je potřeba zaútočit, tenhle rébus mě stál hodně nervů a o to víc mě bavily ty momenty, kdy se někteří z nich pohybovali jen v momentech, kdy jsem kamerou míŕil mimo ně. Ten přibližující se zvuk šlapání po parketách v momenté kdy odvrátíme zrak, byl dost mrazivý.
Zde si nevystřelíš, ale hádanky ti dají zabrat
Celá hra funguje velice dobře a po technické stránce jsou některé prvky rozhodně zvládnuté lépe, než tomu bylo například u zmíněného remakeu Silent Hill dvojky. Mluvím tu hlavně o kameře, která uměla v předešlé hře poměrně zatopit a občas skákala jako pominutá. Průzkum prostředí mi však připadal oproti předchozímu dílu docela očesaný, dost často se mi stávalo že při pohledu do mapy jsem viděl několik cest, kterými se mohu dostat k cíli. Nakonec ale byly všechny nějakým způsobem zablokované a já měl pocit že i když se hra tváří tak, že nabízí nějakou volnost, realita byla trochu jiná. Naopak dost mě nadchla stránka hádanek, protože puzzly v téhle hře mi občas dali doopravdy zabrat. Veškeré hádanky byly dost promyšlené a na některých už jsem se začínal obávat, že budu muset utéct na YouTube pro radu – to se ale nakonec nestalo, přísahám.
Největší kámen úrazu pro mě byl boj – ne že by souboje byly otravné, nevyrovnané nebo se špatně ovládaly. To vůbec. Co mě však celou hru tak trochu štvalo je fakt, že tvůrci vsadili jen na chladné zbraně a úplnou absenci těch střelných. Nemylím si, že by u her jako je Silent Hill byla nějaká ta pistole s pár náboji zjednodušením, naopak monstra díky střelným zbraním vytvářejí dojem, že když se k nám přiblíží, je něco špatně. Díky tomu že je likvidujeme na velkou vzdálenost se nám tolik neokoukají a získáváme pocit strachu a tendenci před obludou utíkat a proklínat se společně s každou nábojnicí vypálenou mimo cíl. V téhle hře však máme v ruce baseballku, nůž, kovovou trubku nebo bourací kladivo, se kterým se rozebíháme za každým monstrem ve snaze rozbít mu hlavu. Při soubojích s většími obludami jsem tedy využíval úhyby do stran, blokování a byl jsem je do zad takovou silou, až jsem si připadal spíš jako v Dark Souls, než v Silent Hillu – nehledě na to, že oltáře kde levlujeme a ukládáme hru tak trochu opět připomínají Nioha.
Tradiční bubny, kroky a ticho
Hudební a zvukový doprovod hry taky nemůžu rozhodně opomenout. Veškeré strašidelné rachtání, vrzání a skřípání plní svou práci na jedničku a byť radiový šum trošku postrádá svou původní pointu, na pocitu pohody vám v tomhle hororovém díle rozhodně nepřidá. V hudebním podkresu je tu rozhodně dost silně cítit vliv japonské kultury. Při soubojích se strašidly dost často slyšíme bubnování a chór, který evokuje strach a zároveň mi připomínal nějaká samurajská klání. I tak ale musím dodat, že po dohrání Silent Hill 2 Remakeu jsem si ještě dva týdny pobrukoval tu hlavní melodii, tady tomu tak nebylo. Takže ano, hudba je trefná a do celkového konecptu sedí, ale rozhodné není tolik chytlavá jako v předchozím díle.
(Obrázky ze hry Silent Hill f)
Silent Hill - tak jiný, ale pořád děsivý
Abych to už nějak shrnul – Silent Hill f je dalším povedeným pokračováním legendární série Silent Hill, byť mě asi nenadchl tolik, jako více klasické díly. Máme zde velice propracovaný a zábavný soubojový systém, atmosféru zmáknutou na jedničku a hudební podklad který sice není tak chytlavý jako ve druhém díle, ale přesto sedí na výbornou. Absence střelných zbraní je však dost na škodu a záporáci nejsou nijak extra osobití – tím chci říct, žádnou úctyhodnou náhradu za Pyramid Heada zde nečekejte. Přesto se musí hře uznat odvážný krok s pokusem přesunout Silent Hill úplně jinam a taky musím vypíchnout doopravdy zajímavý příběh, který mě nutil se na hru těšit, kdykoliv jsem ji musel vypnout. Celkově mi však hra přišla o chlup slabší ale taky kratší než Silent Hill 2. Kdybych Vám tedy měl dát doporučení, určitě si Silent Hill f zkuste, avšak pokud jste ještě nehráli dvojku, začněte nejdřív s ní.
