(Video-recenze hry Shinobi: Art of Vengeance)
Dnes, kdy je moderní a naprosto v pořádku, že se každá oblíbená hra našeho dětství vrací v nějakém remakeu, remasteru nebo pokračování asi není překvapením, že tomu neunikla i slavná série Shinobi a společně s ní ninja Joe Musashi. Společnost Lizardcube opět spojila síly se společností SEGA a po veleúspěšném Streets of Rage 4 se rozhodla jejich rukopis otisknout i do nového pokračování s názvem Shinobi: Art of Vengeance. Opět se můžeme těšit na úchvatnou, ručně kreslenou animaci, akční souboje a prozkoumávání oblastí, kde za každým koutem na Shinobiho čeká nějaké to nebezpečí.
Herní série Shinobi dnes patří mezi legendární a kultovní značky společnosti SEGA. Shinobi byl jedním z hlavních tahounů na arkádových automatech a později i na domácích konzolích, kde mohl náš ninja s hrdostí stát po boku her jako je Golden Axe, Altered Beast nebo Streets of Rage. První díl se objevil na arkádách v roce 1987 a navrhl ho Yutaka Sugano. V roli zmíněného Joea Musashiho se hráč musel postavit zločinecké organizaci Zeed. To vše se odehrávalo v letech, kdy bylo slovo ninja na vrcholu popularity a tak se hra i přes vysokou obtížnost těšila nebývalému úspěchu, protože si hráč mohl vyzkoušet vrhání shurikenů (ninjovských hvězdic) v kombinaci s bojovým stylem ninjutsu doplněným o speciální magii.
Úspěch prvního dílu na arkádových automatech vedl k portování hry na různé domácí herní systémy včetně Sega Master System a vydláždil tak cestu k dalším pokračováním hry Shinobi pro 16-bitové zařízení Sega Mega Drive. Na tuhle konzoli jsme se pak v roce 1989 dočkali druhého dílu s názvem The Revenge of Shinobi, což byl jeden z launch titulů pro Mega Drive a o čtyři roky později, v roce 1993 dorazil na Mega Drive jeden z nejlepších titulů vůbec, kterým je Shinobi III: Return of the Ninja Master, který hru obohatil o akrobatické pohyby, lepší bojový systém a mnohem svižnější hratelnost.
(obrázky ze původní série Shinobi)
Shinobi však nebyla jen původní trilogie her, je nutno připomenout že SEGA souběžně s tím přišla ještě se spin-off hrou jménem Shadow Dancer, kde člověk ovládá ninju podobného Joe Musashimu, (V některých materiálech je dokonce uváděno že je to on.) který má po svém boku věrného vlka, kterého využívá jako pomocníka. A následně dorazilo několik dalších her při přechodu na 3D éru videoher. Připomenu například Shinobi X na Sega Saturn nebo hru Shinobi z roku 2002.
Umění pomsty
V novém díle se opět ujímáme role Joe Musashiho, který je legendou a vůdcem ninjovského klanu Oboro, jenž už po generace z úkrytu chrání celý svět před zánikem. Joe má před sebou den jako každý jiný, za rozbřesku obejme svou těhotnou ženu, vyslechne si pár povzbudivých slov a chystá se vyrazit za svými studenty – kdy se na scéně objeví vojenská organizace ENE Corp, kterou vede bezohledný Lord Ruso. Ruso napadne celou vesnici Oboro, spálí ji na prach a všechny její obyvatele promění v kámen.
Po téhle tragédii musí Musashi, co by jeden z mála přeživších vyrazit na cestu pomsty, kde chce jménem svého klanu zničit celou organizaci ENE a osvobodit zbývající členy klanu Oboro. Mimo to samozřejmě musí zastavit Ruseho zlověstný plán, který má na celý svět možná širší dopad, než by se zprvu mohlo zdát.
(Trailer ke hře Shinobi: Art of Vengeance)
Děj je poměrně přímočaře naladěný a slouží především jako doplnění celého zážitku ze hry, to ale neznamená že je špatný. To co se ve hře děje, je přesně důvod abych měl chuť vrhnout se do akce a zároveň to ve mě navozuje pocit, jako kdybych byl zpátky v 90. letech. Navíc je celé vyprávění doplněno o dokonalou audiovizuální stránku prostřednictvím úchvatných kreseb a poutavého dabingu. Naštvané vrčení Musashiho je pak jenom třešničkou na dortu.
Shinobi vstal z popela jako fénix
Pokud bychom očekávali že se Shinobi vrací ve stejné formě jako tomu bylo někdy před 30 lety, jen s novými úrovněmi, ručně kreslenou grafikou a bez jakýchkoliv dalších inovací, šeredně bychom se pletli. Nový Joe Musashi toho v sobě totiž skrývá mnohem více, než by se nám mohlo na první pohled zdát. Začnu soubojovým systémem, který je zde mnohem zábavnější, než tomu bylo před lety, kdy z větší části náš ninja vrhal kunaie a sem tam někoho seknul. Zde nám totiž hra nabízí rozmanitý kombo systém, ve kterém střídáme dva druhy úderů a to rychlý a silný. Za pomoci těchto výpadů můžeme po namačkání tlačítek ve správném pořadí provádět různá komba ale taky triky v kombinaci s dalšími pohyby jako je skok, vrhání kunaie a nebo přidržení určitého směrového tlačítka.
Samozřejmě nechybí ani klasické pohyby a útoky jako je vrhání dýk kunai, plazení se, dvojskok a nebo úskok, potažmo vzdušný úskok. Kromě toho zde máme i pokročilejší mechaniky jako je útok zvaný Ninpo, kde se po přidržení tlačítka L1 náš Shinobi postaví do takzvaného „ninja stance“ ze kterého pak může prostřednictvím stisknutého dalšího tlačítka provést jeden ze speciálních útoků. Ohnivé Ninpo způsobí že Joe z pusy vyplivne plamen, bleskové Ninpo zase provede několikanásobné přeseknutí více nepřátel najednou a Kunai Burst zapříčiní že náš ninja vrhne spoustu kunaí všude kolem sebe. Další pozoruhodnou schopností kterou naše postava má je Shinobi Execution. V tomto případě se jedná o dokončovací úder který můžete použít za předpokladu že jsou vaši soupeři tak otřeseni, až se nad nimi objeví červený symbol. Po stiskuntí L1 a R1 zároveň pak provede náš hrdina speciální seknutí kdy pobije všechny takto označené soupeře. A konečně tu máme tu největší ze všech parádiček, magiku připomínající původní díly hry, nebo tituly jako Golden Axe. Při naplnění ohnivého baru který má náš ninja kolem ikony v ukazateli životů se rozsvítí magický symbol a my pak díky stisknutí tlačítek L2 a R2 vyčarujeme speciální útok, který dokáže zvrátit celou situaci. Můžeme například spálit všechny soupeře ohněm, nabít si svůj meč elektřinou a nebo naopak doplnit své vlastní životy – záleží jen na tom, jakou magickou sílu si přivoláme na pomoc.
Nebojte se však, že by na vás hra všechny tyhle mechaniky vysypala najednou. Všechno tohle co jsem vyjmenoval totiž odemykáte až postupným průchodem hrou a pak si to přizpůsobujete dle toho, co vám vyhovuje. Ve hře se totiž nachází inventář, uvnitř kterého si můžete nastavit čtyři různé Ninpo útoky, které vám vyhovují (Dohromady jich nasbíráte mnohem více.) a ty si potom přiřadit k tlačítkům tak, aby to bylo co nejlépe zapamatovatelné. To samé platí i pro různá vylepšení a nebo váš meč. Nacházíte zde totiž i dopomocné předměty, které způsobí například větší průraznost pro vrhnuté kunaie, ale za cenu toho že jich spotřebováváte dvakrát tolik nebo je zde vylepšení kdy po úspěšném kombu které přesahuje 10 zásahů získáváte zlaťáky za každé další úspěšné seknutí nepřátel. K čemu zlaťáky jsou vysvětlím za chvilku.
(obrázky ze hry Shinobi: Art of Vengeance)
Dalším velkým překvapením je možnost svobodného pohybování namísto lineárního postupu úrovní a taky možnost zobrazit mapu, kde se dá cestovat mezi jednotlivými záchytnými body napříč celou úrovní. Každá úroveň ve hře je trochu jiná, některá je obsáhlá do všech stran, jiná poněkud lineárnější a další působí jako obrovský labyrint, ve kterém se musíme nejprve zorientovat. Tady musím dodat, že se doopravdy vyplatí každou z nich důkladně prozkoumat, protože kromě cesty k bossovi kterého musíte vždy porazit, se zde nachází spousta tajných cest a uliček, ve kterých na vás čeká nějaká ta výzva navíc. Jednou jde o elitní jednotku vojáků, se kterou je potřeba se vypořádat, jindy o šílenou jámu bodáků kterou se musíme proskákat nebo o puklinu mezi světy, kterou pro nás připravila samotná Smrt. Za projití takovéto pasáže jsme vždy patřičně odměněni a v dalších úrovních hry pak máme trošičku náskok, oproti hráčům kteří tyhle extra cesty vynechali. Za dokončení takovéto výzvy totiž získáme nějaké vylepšení, zlaťáky a nebo relikvii Oboro. Tahle relikvie nám pak pomáhá v obchodech, které se nachází různě rozmístěné po všech úrovních. Čím víc Oboro relikvií najdeme, tím více toho má obchod skladem – a že toho ve finále není málo. U obchodníka totiž můžeme výměnou za zlaťáky nakoupit zvětšení kapacity kunaí, zvýšení maximálního počtu zdraví a nebo nové triky Ninpo, magii ale taky třeba další komba. Bože, jak já miluju to naskočený koleno.
Jak se ale říká – všechno si za peníze nekoupíš. Některé triky se náš hrdina naučí až během prostupu hrou. Většinou jde o věci, které mu pomáhají dostat se na různá nedostupná místa. Je to například dráp díky kterému se můžeme vyškrábat na stěnu, tvrdý úder který prorazí uzavřenou cestu a nebo padák, díky kterému můžeme provozovat paragliding na místech, kde fouká větší vítr. Díky tomu hra dost předchází jákékoliv stagnaci a pocitu opakujících se mechanik. Tohle všechno ze hry vytváří ultimátní hack ‚n slash která v sobě kombinuje prvky platformové skákačky, bojovky a taky žánru zvaného metroidvania. Do některých úrovní se totiž v případě že chceme bonusy, musíme vrátit až v momentě, kdy už vlastníme nějaké to vylepšení.
Hlavním cílem v každé úrovni je pak nutnost porazit bosse, který se nachází na konci lineární cesty. Takže pokud se nechcete zdržovat a máte jen zájem projít si hlavní příběh, nikdo vám nebrání to celé prosvištět bez zbytečných zastávek. Bossové jsou nápadití, každý vyžaduje jinou taktiku k jeho přelstění a tady musím podotknout, že mi občas přišla trochu nevyrovnaná obtížnost hry. Zatím co u některých bossů jsem se docela zapotil, jiní mi přišli až moc předvídatelní a dokázal jsem je bez přemýšlení porazit už na první pokus.
Umění téhle hry není jen v pomstě
Budeme-li mluvit o vizuální stránce hry, já musím říct že jsem opět stejně uchvácen, jako v případě předchozího počinu Lizardcube, kterým bylo Streets of Rage 4. Ta digitální kresba je prostě úchvatná a animace jednotlivých postav vypadají doopravdy skvěle. Na Shinobiho se krásně dívá a level design by rozhodně zasloužil nějaké ocenění. Úrovně působí doopravdy epicky a ať už se jedná o poušť, most v horách nebo město – vždy se na to nádheně dívá. Jediné co pak může někomu připadat trochu otravné je množství speciálních efektů. Já jakožto hráč jsem s tím problém neměl ale je fakt, že během pozorování hry někoho jiného jsem se občas ztratil v tom, kde se hráč právě nachází.
Autoři do hry také zakomponovali spoustu odkazů na předchozí díly a spin-offy. V jedné úrovni zachraňujeme malé děti jako tomu bylo v původní hře a v bonusových pasážích zase jedeme na surfovacím prkně nebo vlkovi, který mi hodně připomněl Shadow Dancera. Veškerý děj pak doprovází lehce rozpohybované obrazy o které se z velké části postaral sám umělecký a kreativní ředitel Ben Fiquet který má na svém kontě kromě 4. pokračování Streets of Rage i třeba hru Wonder Boy: the Dragon’s trap.
Celý grafický styl pak nádherně doplňuje další prvek, který dělá spoustu her tak úchvatné – muzika. O hudební doprovod nového Shinobiho se postaral co by hlavní skladatel, portugalský hudebník Tee Lopes, známý prací na projektech jako je Sonic Mania a nebo Teenage Mutant Ninja Turtles: Shredder’s Revenge. Nebyl však na celou práci sám. Po jeho boku stála legenda videoherního hudebního průmyslu, kterou je Yuzo Koshiro. Ten je známý právě především díky hudbě kterou vytvořil do hry The Revenge of Shinobi a do celé série Streets of Rage. Yuzova přítomnost v projektu je znát hlavně díky některým úrovním, ve kterých muzika připomíná původní hry a silně vykresluje právě jeho hudební rukopis.
(Taneční video, kde můžete slyšet hudbu ze hry.)
(Spolupráce mezi raperem Young Dirty Bastard a společností SEGA.)
Jak to celé funguje?
Musím říct, že žádné zásadní technické chyby jsem ve hře nenašel. Občas jsem si teda všiml, že se některý z enemáků objevil na špatném místě, nebo po zásahu zapadl někde do textury, odkud se nemohl pohnout. To se však dělo velice zřídka a nikdy to nebylo něco, díky čemu bych musel hru zastavit nebo restartovat. To se mi stalo jednou jedinkrát, když se zasekla mapa a nechtěla mi ukázat, kde se s postavou právě nacházím.
Super však je, že ani takovýto restart mi nezpůsobil žádnou frustraci, protože hra si velice dobře pamatuje kde už jsem byl, jaké truhly jsem rozbil a které předměty sesbíral. Takže po vypnutí a zapnutí hry jsem se vždy objevil u posledního checkpointu s tím, že nemusím procházet místa kde už jsem byl i přes to, že jsem nimi prošel až po dosažení daného záchytného bodu. Samozřejmě to znamená i to, že nemusím nutně dokončit úroveň ve stejný den, kdy ji rozehraju. Mohu kdykoliv hru vypnout nebo přejít do jiného levelu aniž bych měl strach že přijdu o svůj postup.
Díky tomu že hra využívá doopravdy všechna tlačítka které můj DualSence obsahuje, bylo trošku krkolomnější si na všechno zvyknout, ale jakmile jsem si osahal k čemu jednotlivá tlačítka slouží a jak přesně fungují určité kombinace, byl jsem jako ryba ve vodě. Předpokládám že pro PC hráče kteří k hraní zvolí klávesnici to nebude o nic horší. Kolize s podlahou mi přišla taktéž výborně provedená, nikde jsem neměl pocit že bych propadával skrze a hitboxy mi nikde nepůsobily bolest. Každá rána dopadla tam kam má a ten pocit z každého zasaženého nepřítele byl také velmi uspokojující.
Pokud nepatříte mezi zdatné hráče podobného žánru, ale chcete si to vyzkoušet, je zde dokonce možnost upravit si obtížnost dle vašeho vlastního umu a přizpůsobit jednotlivé prvky tak, abyste je zvládali. Můžete snížit sílu a životy nepřátel, častost jejich útočení a nebo nebezpečnost prostředí kolem vás.
Shinobi je jednoznačný vůdce
Shinobi: Art of Vengeance je úžasně vypadající, hack ´n slash skákačko-mlátička s prvky metroidvanie, která v sobě skrývá mnohem víc než se na první pohled zdá. Ze skákačky doplněné o vynikající souboje se postupem času stává příběh, který nás nutí navštěvovat nová místa, vracet se do předešlých pasáží a využívat stále nové techniky pro odemykání nepřístupných lokací.
(obrázky ze hry Shinobi: Art of Vengeance)
Likvidování různých druhů nepřátel za pomoci nových triků je opravdová zábava, prozkoumávání nových lokací taktéž a atmosférická hudba mi při hraní se sluchátkama občas vytvářela až jemnou husí kůži po celém těle. Znovuobjevující se nepřátele můžeme přeskočit díky rychlému cestování mezi záchytnými body a jediné co mi tak dělalo trochu starosti, je na můj vkus občas až moc oddálená kamera. Někdy se totiž doopravdy stane že kamera ujede tak daleko, až se po obrazovce pohybuje tak miniaturní postavička, že mě to připravovalo o to kouzlo, které jinak ruční kresba celé hry má. Na velké televizi nebo monitoru, kde jsem hru hrál já se to ještě dalo přežít, ale nevím jak moc bude příjemné sledovat takto malou postavičku na nějakém handheldu jako je například Nintendo Switch.
Když to vezmu kolem a kolem, musím se přiznat že v první čtvrtině hry jsem často přemítal nad tím, jaké hodnocení mám téhle hře udělit. Bylo to hlavně proto, že jsem nedávno proběhl hru Ninja Gaiden Ragebound a díky tomu že tyhle dvě hry vyšly v rozpětí zhruba jednoho měsíce, nešlo je v hlavě pořád nějakým způsobem nesrovnávat. Tak co, dostane Shinobi vyšší nebo nižší hodnocení? Pravda je ale taková, že postupem času se tahle myšlenka úplně vytratila a já začal zjišťovat, že když pominu to, že se jedná o dvě ninja hry vydané tak blízko po sobě, nemají toho zase tak moc společného a zatímco je Gaiden spíše arkádová hopsačka s šíleným tempem a sakra zábavnou výzvou, Shinobi nám servíruje mnohem komplexnější zážitek v podobě opravdu propracovaného světa, který zabaví na vážně dlouhou dobu a já vlastně i po 13 hodinách strávených ve hře během této recenze přemýšlím, na jaké lokace jsem zapomenul dojít, co jsem kde nesebral a snažím se nabrat odvahu, abych ještě jednou zkusil režim Boss Rush.
+ Úžasný vizuál a hudba
+ Dynamické souboje
+ Rozmanitost schopností a herních mechanik
+ Velká znovuhratelnost
+ Možnost asistence slabším hráčům
+ Zábavné bonusové režimy
– Občas moc oddálená kamera
– Místy horší přehlednost
– Nevyrovnaná obtížnost bossů
– Velká obtížnost některých sekvencí
– Málo nápadité alternativní kostýmy
Jestli je lepší Shinobi: Art of Vengeance nebo Ninja Gaiden: Ragebound vám doopravdy říct nedokážu. Ale můžu vám říct že momentálně jde na steamu zakoupit obě hry najednou v ultimátním slevovém ninja bundle!
