Kdo zná herní sérii o vajíčku, které se rozhodlo zachránit svět, bude číst následujících pár řádků s úsměvem a s hřejivým pocitem u srdce. Kdo ji nezná, měl by zpozornět. Není to totiž až tolik utopické téma, jak se může na první pohled zdát.

Něco úvodem

Dizzy. Vajíčko, které přišlo na svět pod taktovkou bratrů Oliverových a herního vydavatelství Codemasters – a to snad pro všechny myslitelné platformy. Doslova a do písmene. Počínaje ZX Spectrum, přes Atari ST, Amigu a další, až po DOS. A dos je právě mojí srdcovou platformou.

Až na první dva díly, ve kterých vystupoval sám, se Dizzy staral o své přátele. Tedy o jejich bezpečí. Ve všech koutech fantastického světa byl totiž nespočet nepřátel, kteří se snažili roztomilým vajíčkům všelijak zkomplikovat jejich bezstarostné životy. V jejich čele byl Zaks. Zlý čaroděj, který většině „vaječných“ bytůstek, žijících ve stromové vesničce, dokázal nehezky zavařit. A tak Dizzymu nezbylo nic jiného, než riskovat svoji skořápku a vydat se do boje za právo a spravedlnost, aby Zaksovi ukázal, že místo pro zloduchy v jejich světě opravdu není. Ale hlavně proto, aby zachránil všechny kamarády, kteří se vlivem nešťastných okolností dostali do problémů.

Nejenom Dizzy

Dizzyho už známe. Kdo jsou tedy jeho přátelé, které ve svých dobrodružstvích neustále zachraňuje? Kdybychom měli vyjmenovat a detailně popsat každého z nich, nebyl by tenhle článek snad o ničem jiném. Abychom se dostali k jádru věci, zmíním se o těch nejdůležitějších.

DIZZY – dlouho byl obyčejným občanem Yolkfolku. Jednoho dne se ale dal dohromady s dobrým čarodějem Theodorem, čímž se jeho život dramaticky změnil.

DAISY – hlavní roztleskávačka a Dizzyho přítelkyně. Snad proto je Zaksovým nejčastěji vyhledávaným cílem.

DORA – Dizzyho mladší sestra

DYLAN – hipík, milující stromy a trávu

DENZIL – sluneční brýle, kšiltovka, sluchátka na uších. Tyto prvky ho dokonale charakterizují. A díky sluchátkům většinou nemá smysl s ním zkoušet komunikovat

K ostatním postavám se možná vrátím v některém z případných dalších pokračování. Dost už ale obecných tlachů. Dizzy už se nemůže dočkat, až se s vámi podělí o jedno ze svých dobrodružství. A vy jistě také.

DIZZY – PRINCE OF THE YOLKFOLK

Dizzy vlastně ještě není princem z Yolkfolku. Teprve se jím stát musí. Proč? Jenom princ totiž může zachránit Daisy z hlubokého spánku, do kterého byla začarována hypnotickým kolem v okamžiku, kdy s Dizzym sbírali třešně na upečení koláče. Hlavním úkolem Dizzyho je tedy v jeho šestém pokračování (často uváděném jako Dizzy 5,5) nalezení a záchrana Daisy

Dizzy – verze pro Atari ST a DOS

Ačkoliv se podle oficiálních zdrojů jedná o adventuru, reálně se jedná spíše o 2D plošinovou „skákačku“.  Hra začíná v noře. V pasti, ze které vedou ven dveře. Zamčené dveře. Kolem sebe má pouze tři předměty. Právě takové množství, které může bez problémů nacpat do svých vaječných kapes. List, sirku a kbelík s vodou. Prakticky se jedná o takový malý tutorial, který méně znalým hráčům ukáže základní principy fungování hry. Do inventáře je potřeba nabírat věci s rozvahou. Tři volná místa nejsou mnoho, ale většinou je to dostatek pro plnění všech úkolů. Při nejhorším je možné jakýkoliv předmět z inventéře vyložit a vyzvednout si jej později. Často to ale stojí cestování zpět přes celou mapu. Na škodu to ale rozhodně není. Milovníci nostalgie si alespoň můžou prohlédnout krásnou pixelovou grafiku, kterou je ztvárněno veškeré okolí hry.

Dizzy – Prince of the Yolkfolk v provedení pro platformu Amiga

Herní mechanismus

Jak jsem psal výše, Dizzy je kříženec mezi adventurou a plošinovou skákačkou. Herní svět je rozdělen na samostatné obrazovky, po průchodu každé z nich se hra přepne na obrazovku následující. V dnešní době nepředstavitelné. V době vzniku prvního dílu to však bylo důmyslné řešení (nejspíš) nedostatku technických možností. Nikoliv ze strany bratrů Oliverových. Tehdy byl svět počítačů a programování prostě někde jinde. Herní realita je tedy doprovázena neustálým přepínáním obrazovek, které však pro mě osobně není na obtíž. Jedná se o plně nostalgickou záležitost, takže celý tento fakt je pro mě spíš osobitým kouzlem hry.

Důmyslně fungující fyzika okořeňuje svéráz celé hry. Za normálních okolností kmitá lehce cupitající vajíčko červenými tlapkami nahoru a dolů, při výskoku se příjemně kutálí. Často je ale ve hře potřeba vyskočit směrem do strany a k tomu navíc výskok přesně načasovat. To byl nebyl až takový problém. Nebýt však toho, že se po výskoku stranou Dizzy koulí ještě nějakou dobu. To může být osudné především tehdy, když se dokutálí například do vody. Zde Dizzy přichází o jeden ze svých mála životů. Celkem má tři a není dobré jimi plýtvat. Absence ukládání pozic je toho důkazem. Proto je při hraní potřeba trocha šikovnosti, která lze ale postupem času natrénovat. Věřte mi. Ten, kdo začíná po „stopadesáté“ od samotného začátku, ví přesně, z kterého místa se má v jakékoliv situaci odrazit, aby tak dosáhl kýženého cíle v podobě ukázkového dopadu přesně tam, kam potřebuje. Zde ale přichází další kámen úrazu. Přílišná sebedůvěra, rutina. Často zapříčiní nepozornost a skok se nevydaří. Jednou, dvakrát, třikrát. A začínáte znovu.

Důležitým prvkem jsou mráčky. Ano, Dizzy se může ve svých toulkách dostat až do nebes. Možná až ke svatému Petrovi. Jediný tenhle mrak je pevný a vajíčko podrží tak, že není potřeba žádných zvláštních pohybů. To ale neplatí pro ty ostatní. Jiné mraky jsou řídké. Tak řídké, že postavička vajíčka jimi pomalu ale jistě propadá. Hráči tedy nezbývá než poskakovat, čímž si zabezpečí setrvání tam, kde chce být, případně přesunutí z mráčku na mráček. Pokud ovšem své skoky správně načasuje.

Verze pro Commodore

PORT

V roce 2011 byla hra Dizzy – Prince of the Yolkfolk zveřejněna pro platformy iOS a Android. Ačkoliv nejsem příznivcem ovládání jakýchkoliv her na dotykovém displeji, musím uznat, že provedení Dizzyho bylo více než dobré. Na přesné a dostatečně rozměrné ovládací prvky si uživatel velmi rychle zvykne a užije si potom celou hru téměř stejně dobře, jako počítačový originál. Jenom je trochu škoda přepracované grafiky, která sice zůstala ve stejném duchu, ale dostala více oblin a pixelů, takže již není plná drobných kostiček, které u starých her mají velké kouzlo. Grafika je ale opravdu jenom o subjektivním pocitu, najdou se i tací, kteří jí budou nadšeni.

Verze z r. 2011, určená pro mobilní telefony. Ovládací prvky jsou velmi vhodně rozložené. Dá se na ně zvyknout.

Závěrem

Chtěl jsem psát o šestém pokračování Dizzyho, protože je moje nejoblíbenější. Nakonec se to tak zamotalo, že jsem se k tomuto dílu vlastně ani konkrétněji nedostal. Proč taky. Nechtěl jsem psát návod – těch je na internetu spousta. Kdo z těch, kterým je dnes mezi 30 a 40 lety, nezná ságu Dizzy, jakoby nebyl. Chtěl jsem jenom připomenout těm, kteří s „Jolkfolkem“ strávili hodiny svého dětského času, jak krásná a bezstarostná doba to tehdy byla.  Taky bylo mým cílem ukázat těm, kteří z jakéhokoliv důvodu pohrdají kostičkovanou grafikou, že i mezi staršími hrami existují takové, které mají přidanou hodnotu – a to nejenom pro nás, ale i pro naše děti. Ano, jsem přesvědčený o tom, že například Dizzy je pro naše ratolesti mnohem lepší volbou, než drtivá většina jednoduchých her pro nejmenší (rozuměj opravdu „nejmenší“), se kterými se můžou setkat například na mobilním telefonu. Jakou má tedy konkrétně Dizzy přidanou hodnotu? Třeba trénování postřehu a bystrosti. Třeba takovou, že zlo je všude a že je důležité se mu postavit čelem. Že své blízké musíme ochránit za každou cenu a že dobro nakonec nad zlem vždycky zvítězí. A taky, že když si během života stoupnete na mrak, musíte skákat. Pokud ovšem nejste u svatého Petra.