Alien Trilogy byla vydána v roce 1996 na první generaci Sony PlayStation společností Acclaim. V průběhu roku se hry dočkali i uživatelé konzole Sega Saturn a rovněž i zastánci PC. Programování mělo na starosti studio Probe. Stejné studio, které s Acclaimem využilo pro herní svět další slavnou filmovou (v té době) trilogii Die Hard. Tvorba Acclaim ve své době vůbec využívala filmová díla a také komiksy (Shadowman, Fantastic Four aj.).
Po intru, které trochu vykrádá děj druhého filmu naskočí menu a rozjede se hudba, která sama o sobě dává tušit, že naše nervy budou na pochodu. Za soundtrackem stojí chlápek jménem Stephen Root, který pro Acclaim také muzicíroval výše zmíněnou Die Hard Trilogy. Každá část hry je, co se lokací týče zaměřena na konkrétní film, na jejímž konci na nás vždy čeká královna ve svém hnízdečku. Hlavní postava, za kterou se hraje je stará známá Ellen Ripleyová vymóděná outfitem z dvojky Vetřelci a sestřihem z Vetřelce 3 (jak kulišácké).
Po odkliknutí startu začne nahrávací obrazovka vyťukávat zadání mise, které doporučuji číst, jelikož pokud není do jisté míry splněno, hra Vás po dohrání úrovně vrátí na její začátek. O tom ještě později.
Dveře výtahu 1. úrovně se otevřely a kráčíme temnou chodbou, kde po chvíli z rohu vyskočí první facehugger. Prásk, prásk, prásk. Kyselina se rozstříkne do pixelů. Další tlamolepka na sebe nenechá dlouho čekat. Rovněž ani dospělý jedinec, který se objeví záhy po získání brokovnice. Vetřelcovské nebezpečí může překvapit i po jeho zabití. Stačí šlápnout do ostatků z kyseliny a procenta lifebaru začnou nemilosrdně klesat. Ve vyšších levelech a při těžší obtížnosti, kde hra vetřelci opravdu nešetří, může být procházení mezi nimi pěkným slalomem (pro tyto případy vymysleli autoři ochranou obuv, se kterou je možné na chvíli zapomenout, kam šlapeme). Úlisní xenomorfáci však nebudou jedinou hrozbou. Cestu znepříjemní samozřejmě i lidská rasa, která ochraňuje kolonie s hnízdem. Pokud se někomu náhodou dostane do ruky verze PlayStation Platinum, žádné lidičky neuvidí. Tahle placka totiž prošla rukama německé cenzury, která usoudila, že střílení lidí do her zřejmě nepatří. Jestli se tím Němci snaží zakamuflovat svou historii, je to jejich věc, ale jestli počítají s tím, že jim to někdo bude žrát i s bratwurstem, pak jsou vedle jak banány na jabloni. Stačí si vzpomenout na jejich pokusy o zprznění Resident Evil.
Kromě ozbrojených kolonistů je možné si zastřílet i do nebohých jedinců, kteří již v sobě mají vetřelčí zárodek. Takového jedince jednoduše poznáme zaskuhráním „kill me“. Za eutanázii pak obdržíme za odměnu pár nábojů. V opačném případě, pokud se bude se smrtí otálet, provede to za nás následně chestburster, který se po vyklubání z chudákova hrudníku s chutí vrhne našim směrem.
Co se arzenálu týče, ten se přesně drží filmové předlohy, kromě standardu pistole a brokovnice tu je k nalezení pulsní puška s vrhačem granátů, plamenomet a samozřejmě legendární a můj oblíbený smart gun, kterým Vasguezová kosila slizké neřády ve filmu. Ten je navíc unikátní v tom, že jako jediná palná zbraň ve hře, dokáže zaměřit i vetřelce pohybující se po stropě. Nevím, jestli byl toto záměr autorů, ale pokud nemáte smart gun či granáty, tyhle slizáky opravdu jinak nesejmete.
Střílet a zabíjet však není jediným úkolem. Ano, opravdu se nestačí pouze probít na konec. Je třeba důkladně číst zadání mise a pak následně pátrat, hledat a bloudit po celé mapě. Hra zásadně nikdy nesdělí kolik daných subjektů je třeba získat nebo zničit. Jestli to stačilo a my byli úspěšní nám hra ukáže až po dohrání dané úrovně. Pokud má vyčištění opakovaně dobré hodnocení, otevírá se bonus level, kde si v omezeném čase můžeme dobít síly a doplnit zásoby munice.
Čím hra umí pobavit jsou smrtící animace, které se spustí jakmile ukazatel života dosáhne nuly a naše hrdinka jde k zemi. Každý typ nepřítele zde má vlastní ojedinělou animaci. Sledovat jak se Ripleyová snaží sundat facehuggera z obličeje nebo jak jí královna mrštně propíchne ocasem působí efektně a dá aspoň na chvíli zapomenout, že jsme to vlastně my, kdo tu umřel a musí hrát znovu. Hráči Crashe Bandicoota jistě ví, jak tenhle efekt funguje.
A co grafika? Ta na svou dobu nepůsobí vůbec špatně. Nabídne i několik hezkých efektů, například rozstřílení skla nebo únik páry z potrubí. Jestli má hra nějakou achilovku, pak je to ovládání. Zapomeňte na eleganci a svižnost Dooma, tady musíte být přesní jak švýcarské pendlovky. Tuto výtku ale hravě přebijí hutná atmosféra podpořená výtečným soundtrackem, který skvěle odráží tempo hry a zároveň umí hrát na nervy. Například skladba s nasamplovaným tlukotem srdce, s dechem ve skafandru a s pravidelným pípáním. Při procházení útrob mimozemské lodi působí tahle věc vskutku mrazivě.
Pokud nedáte dopustit na old school doomovky a milujete alienovské universum jako já, doporučuji tuhle gamesu, jelikož i ke svému stáří chytí a nepustí jako přisátý, však vy víte kdo :-).
